Burza scénářů a literárních děl
Berenika Kreiner2012-12-27 19:48:10 - Smazat inzerát
Adresa:
E-mail: ivetaxx@seznam.cz
Telefon: 774496471

LEDOVÁ PEČEŤ - pracovní název: O princi Jakubovi a Sněhovém království. (Mám také scénář, který byl napsán jako první) Jakub se vydá do světa, který touží poznat dříve než usedne na trůn. Při svém putování pomůže vysvobodit zakletou princeznu a aniž by chtěl, dostane se až do království odkud Martin na bílém koni přiváží sníh na Zemi.
I. Za zadní stranou zámecké konírny právě vycházelo jantarové slunce. Otec nechal zapřahat koně a připravit uzavřený kočár, abychom se vydali na poslední cestu tohoto roku. Přikryti plstěnými dekami jsme usedli na huňaté kožešiny, kočí pobídl koně k jízdě a pomalu projel bránou, kterou otevřela královská stráž na pokynutí otcovy ruky. Vždy stačilo, aby ji prostrčil malinko z okénka skrz záclonku. Pečetní prsten s rubínem uprastřed na jeho levém ukazováku jej opravňoval kdykoli zámek opustit a zase se vrátit. Do brzkého svítání se ozvalo zaskřípění zarezlých a chladem zatuhlých železných vrat. Sotva jsme opustili zámek, kočár zmizel v mlhovině, která se při brzkém ránu nese nad krajem. Z mléčného oparu se ozývá jen zvuk podkov a okovaných kol. Při pohledu do dáli není vidět ani do půli stromů, mléčným oparem vykukují jen tmavozelené koruny. V tuto chvíli již pevnou rukou vládne ročnímu období král Podzimek, který každoročně projíždí krajem na staré strakaté kobyle a pestrobarevnou paletou svých oblíbených odstínů obarvil kraj. Do města jezdíme každou osmou sobotu, od jara až do pozdního konce podzimu. Dnešního, devátého dne, měsíce listopadu, jsme očekávali obchodníky z celého širého světa. Ti putují pravidelně se svým zbožím přes náš kraj. Cestují od severu na jih a jindy zase z jihu na sever nebo z východu na západ a takto brouzdají světem stále dokola. Tady nakoupí to, co jinde nemají a v jiné zemi to zase nabízejí k prodeji. Kůže, překrásná sukna, šperky nebo exotické koření dovezené z mořských ostrovů, jejichž stánky dráždí nosní dutinu tak, že mnozí, kdož se u obchodníka zastaví, neubrání se hlasitému kýchnutí. Tady kolikrát člověk sežene i to, co doposud neznal. My ale nejezdíme nakupovat sukna ani jiné nezbytnosti. Pro nás obchodníci vozí jinou, velmi velkou vzácnost, kterou semo tamo některý z nich sežene. Pro nás poklad velmi vzácný, několika zlaťáky předraze ceněný a nesnadno dostupný ? , pro jiné, prosté a nevzdělané, kdož neumějí číst a psát, zbytečnost bez hodnoty. ?Knihy?. Otec se po dlouhá léta učil knihpísařskému řemeslu za dalekou oceánií. Naučil se číst, psát a malovat na papyr. Sám si míchá tuš i barvy. Suroviny chodí sbírat do přírody, jejichž sběrem tráví spoustu letního času, další čas pak výrobou toho správného odstínu barvy. Když se konečně vrátil do země, ve které ho matka povila, dostal práci od samotného krále. Díky svému umu, stal se jeho vrchním knihpiscem. Dnes se stará o královskou sbírku knih a svitků, kterou postupně a s nejlepším svědomím rozšiřuje. Vymyslel si pro ni i vlastní název. Říká tomu: ?Archiv mouder?. Jen a jen "to" je ten důvod, proč jsme dnes tady. Otec umí číst a psát v několika jazycích a písmech různých národů, a tak všechny knihy a svitky, které se nám dostanou, přepisuje do jazyka českého, doplňuje je kresbami a podle písmen jdoucích po sobě v abecedě je řadí ve svém Archiváriu. Od mala jsem propadl knihám stejně jako on, jednou určitě převezmu jeho místo. Cesta nám netrvala dlouho. Když jsme dojeli do Okoradu, slunce teprv vykukovalo nad kopcem. Hlína byla po noci ztrvdlá chladem, a tak se koním jelo dobře. Kola kočáru se nikam nebořila, tak jako za deště, takže krom vlezlého syrového vzduchu, nás cestou netrápilo vůbec nic. Již z dálky jsme slyšeli, jak se hlasy rozléhají do okolí. Halekání, překřikování a lákání kupujících ke svým stánkům se neslo s větrem proti nám. Kejklíři se usadili na louce před městem a bavili přihlížející svým obdivuhodným umem. Vystoupili jsme z kočáru a vrhli se do davu. Na trhu byl chaotický mumraj. Spleti lidí, kteří se uskupovali na různých místech. Snažili jsme se projít mezi lidmi a přes namačkaná ramena nakukovali do stánků, aby nám něco neuniklo. Mnoho obchodníků jsme za ta léta znali osobně a přesto jsme měli co dělat, abychom je v tom zmatku vůbec našli. Poctivá práce našeho milého ševce Prokopa, nám dnes nejednou zachránila palce u nohou. Konečně máme štěstí. Již delší čas jsme o něm nic neslyšeli, ale tátův dlouholetý kamarád nás opět držel ve své paměti a něco nám na sklonku podzimu přivezl. Mapy, staré spisy a knihy z dalekého severovýchodního pohoří. Ani jedno nebylo v moc dobrém stavu, ale to otci vůbec nevadilo. Na každou staronovou knihu či papyr koukal se zaujetím dítěte a dlouze nevnímal okolní svět. Hladil je a obdivoval každičký detail. ?Vendelíne.? oslovil mne zničehonic kdosi za zády. Otočil jsem se a pohleděl na člověka za mnou. Muže v tmavomodré sutaně, kterou na dolním okraji zdobí bílý vzor, jsem viděl prvně. Nechápal jsem, jak mohl znát mé jméno. Stařeček. Dle pohledu do tváře mu bylo nejmíň sto let. Bílé vlasy měl rozčepířené, jako by se mu v nich usadili vrabčáci. Fous stočený do jednoho pramene se mu vine přes nadýchanou pruhovanou červenobílou šálu, kterou má ovázanou okolo krku. ?Nekoukej na mně tak vyděšeně,? spustil stařeček. Na půlce nosu měl usazené kulaté okuláry, skrz které na mně zíral se zdviženým hustým obočím. Jeho hlas i pohled byl milý, a tak jsem se ho zeptal. ?Co potřebujete, stařečku?? ?Já? Já nic, ale ty!" odvětil mi. "Něco ti dám. Budete to potřebovat.? Sáhl pod svou sutanu a vytáhl něco, co bylo zabalené v ušmudlaném lněném plátně. ?Na. Tohle si vem, ale rozbal to až budeš sám." Podal mi to a důležitost svých slov zdůraznil zdviženým prstem. "Bude se vám hodit.? ?Ale dědečku, proč zrovna já? A proč říkáte vám?? Zeptal jsem se. Vzal jsem ten uzlík do rukou a hmatem jsem cítil cosi ? co připomínalo ... odtrhl jsem oči a s rychlým nádechem jsem se chtěl zeptat, čeho že si za to žádá ... ale ... marně ... jen bokem oka jsem zahlédl jak si nasadil kapuci a najednou byl pryč. Rozhlížel jsem se a hledal ho mezi lidmi, ? ale nikde jsem ho již nezahlédl. ?Tak pojď, synu. Máme co jsme chtěli, jedeme domů.? Okolo nás se pomalu smrákalo, nastal nejvyšší čas odjet, abychom nemuseli uprosívat měsíc, aby nám svítil na cestu. Otci jsem nic neřekl. Nemohl jsem. A navíc jsem si myslel, že by mi stejně nevěřil. Byl to moudrý muž, ale i tak. Svůj uzlíček jsem svíral v rukou pod kabátem v kožešinové brašně. Měl jsem vnitřní strach, aby mi nezmizel jako ten stařeček, co mi jej dal. Sotva dojeli na zámek, Vendelín povolal pomocníky, kteří odnesli nakoupené věci do otcovy pracovny a sám se ztratil do své komnaty. Kabát odhodil na podlahu a nedočkavě z brašny vytáhl záhadný dar. Položil jej na stůl a pomalu se usadil. Koukal na předmět zabalený v plátně a rozhodoval se, zda se má podívat hned co to je, a nebo jestli má přeci jen posečkat až bude méně rozrušený. Těžko se však odolává zvědavosti. Byl velmi, ale velmi nedočkavý, hlavou se mu honily všelijaké otázky, které jej odrazovaly od úmyslu nahlédnout, ale ? , pak se zhluboka nadechl a velmi pomalinku a opatrně rozvázal uzel na plátně. Rohy rozložil na stůl. Pak rozkryl další cíp tkaniny a nakonec ten poslední. V tu chvíli strnul úžasem. Vendelín měl na stole knihu, jakou jaktěživ neviděl. Potaženou černou kůží, která je místy vyšisovaná. Na hřbetu má stříbrným písmem vetlačené jméno ?Vilém z Dolního Světa?. Na přední straně ji v každém rohu zdobí stříbrné kování a uprostřed je pečeť, která drží řemen zapínání. Při pohledu do středu pečeti je vidět cizí krajinu ve které sněží. Jakoby Venda koukal do křišťálové koule. ?Uau.? vydechl. Dole pod pečetí je nápis ?Sněhová zem?. Venda opatrně sáhne na pečeť a zkouší ji jemnou silou uvolnit, aby mohl nahlédnout dovnitř. Ale ... nejde to. Zkouší pečeť uvolnit ze všech stran s různou intenzitou, ale nic. Rozhodl se tedy, že si vezme svou dýku a zkusí to jinak. Vstal ale tak prudce a roztržitě, že zakopnul o nohu stolu až jej málem převrhl. Stůl ještě zachytil než dopadl, knihu už ne. Do hlubokého ticha pokoje, ve kterém bylo slyšet pouze praskání dřeva v krbu, se ozvala rána, jak kniha dopadla celou plochou na dřevěnou podlahu. Venda v úleku zavřel oči, nic víc v tu chvíli ani nestihl. Vylekal se, aby knihu nepoškodil. Aby se přesvědčil co provedl, otevřel nejdřív pomalu jedno oko, pohlédnul na zem a když viděl, že je kniha v pořádku, otevřel i to druhé. K jeho překvapení se knize naštěstí nic nestalo. Navíc, pečeť se pootočila o tři stupně doleva o sedm doprava a najednou se sama uvolnila. Vendelín postavil stůl, který držel jednou rukou a uklekl na zem. Opatrně vzal knihu do rukou, usedl na zem, opřel se zády o pelest postele a pomalu ji otevřel. Listy jsou zažloutlé a ušpiněné od desítek prstů, které obracely její stránky možná po celá staletí. Písmenka svítí do tmy až ozařují Vendovu tvář. Kdoví, jakou tuší byla napsána. V prazvláštním jazyce, velmi zvláštními klikyháky, které jaktěživ neviděl, ale Vendelín překvapivě všemu rozuměl, protože slova se sama překládala do jazyka českého jakmile prstem přejížděl po řádcích, aby něco nepřeskočil. Popis míst byl tak dokonalý, že měl Venda pocit, jakoby sám byl v místě o kterém zrovna četl. Se zaujetím si vzal knihu do postele a nepřestával číst ?. Četl celou noc a celý den a zase celou noc. Četl tak dlouho dokud se nedostal až na samotný konec. Pak knihu zavřel a usnul. II. ?Kluci, sněží! Vstávejte!? vykřikl Jakub a zabouchal na dveře Vendovy komnaty. Ten se tak lekl, že spadl z postele. Rozhlížel se po světnici a přemýšlel co se děje a kde to vůbec je. Podíval se z okna a v tu chvíli mu vše bylo jasné. Královský syn a ten jeho sníh. Každý rok je to stejné. Sotva se z nebe začnou snášet sněhové chomáčky, které přes noc pokryjí kraj, je Jakub jako u vytržení. Vendelín vykoukl ven a rychle se začal oblékat. Div se nepřerazil, jak zbrkle se soukal do kalhot. Ještě zabouchal na Tomáše, který spal hned vedle. ?Tome, vstávej, pojď s námi!? Princ Jakub a jeho pes Barabáš vyběhli do zahrady přivítat zimu. Těžko se dá říct, který z nich měl v tu chvíli větší radost. Kamarádi běželi hned za ním. ?Jupí, to je paráda.? vískali si. Jakub byl narozený o čtyři léta později než já. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem jej viděl poprvé. Měl havraní vlasy, co pramen to kudrlina. Koukal na mně vyfintěný a upravený z královské postýlky a já koukal na něj. A teď tady lítá po zahradě jako splašený daněk. A to mu v létě bylo už jednadvacet let. Kamarádili jsme se od útlého dětství. Další náš kamarád Tomáš je synem králova rádce a za ta společná léta jsme nerozluční. Na život a na smrt, byl náš pokřik, když jsme si hráli na rytíře a v brnění dělali rámus po chotbách zámku. Nejedna váza to tehdy odnesla. Mnohdy jsme utekli do hubokého lesa a báli se jít domů. "Co se stalo, že máš takové kruhy pod očima?" zeptal se Jakub, když se na mně podíval. V tu chvíli jsem to nevydržel a vše svým kamarádům pověděl. Jen zběžně. Co se mi přihodilo a také to, co jsem se dočetl v knize, kterou mi dal záhadný muž. "To je opravdu zajímavé." odvětili Jakub s Tomášem. "Musíš nám to večer celé povyprávět. Tak pojďte, vy bačkory." vyzval nás Jakub a začal nás koulovat. Královští rodiče Jakuba vychovali velmi dobře. Můj otec ho naučil číst a psát ve všech jazycích které znal a země na mapách se naučil sám skoro nazpaměť. To nám dvěma s Tomášem zase učení tolik nešlo. Nebo, abych nelhal, nás učení spíš nebavilo. Jakubův otec je moudrým vladařem a dobrým panovníkem. Země vzkvétá a lidem nic nechybí ke spokojenému skromnému žití. Čas však nikdo nezastaví a vím, že pan král by už rád odešel na odpočinek. Nejednou jsem zaslechl, když s mým a Tomášovým otcem hlasitě probírali převzetí královské koruny. Ale kdepak Jakub. Stačilo, aby napadl sníh a jediné, co ho zajímalo, bylo dovádění venku. Kéž by v Jakubovi už dozrála zodpovědnost a odhodlal se vládnout říši, ale všemu naplat, posteskl si mnohokrát král. ?Sleduj chvíli toho kluka. No! Jen ho pozoruj!? říká král královně sledujíc vše z okna. ?Chová se jako uličník. Měl by převzít trůn, ale copak takhle může?? lamentuje dívajíc se do zahrady. ?Jakube, Jakube!? zavolal na něj. Ten kličkuje před zámkem jako zajíc utíkající před náhončím. Jen tak, tak se mu daří vyhýbat sněhovým koulím svých kamarádů. Ještě, že se může schovat za nějaký ten smrček, jinak by to určitě parádně schytal. ?Pojď hned nahoru, musíme s tebou mluvit!? vyzval ho otec. Bum, Jakubovi se roztříštila sněhová koule přímo na čele. "Jauvajs. Ano otče?? ?Říkám, ? pojď nahoru!? opakuje a gestem ruky ukazuje směrem do sálu. Jakubovi se nechce, ale otce samozřejmě poslechne. ?Jsem zvědavý, co tatíčkovi zase přeletělo přes nos.? pravil ironickým tónem s úsměvem pod nosem a odběhl do zámku. Vendelín s Tomášem se rozhodli, že než se Jakub vrátí, tak mu postaví sněhuláka a aby mu na zahradě nebylo smutno, tak i pěkně buclatou sněhulačku. Byl to první sníh, a tak jej potřebovali patřičně vyzkoušet a ihned se dali do díla. Šlo jim to výborně. Skoro to vypadalo, že jsou na stavění sněhuláků vystudovaní odborníci. ?Co si přeješ, otče?? Jakub vběhl do sálu a ještě u královského trůnu ze sebe otřepával sníh. ?Jakube, všude bude mokro, to ses nemohl otřepat venku?? kárá ho matka. Tváře i nos má červené od mrazu, ale jemu je to úplně jedno. ?Synu, jsi už skoro dospělý a přitom dovádíš jako malé děcko.? ?Ale otče, víš přeci jak miluji sníh, tak co bych si nezadováděl?!? spustil výmluvně Jakub. ?Vždyť se podívej z okna, na tu bílou peřinu, jaký má třpyt. Z dálky vypadá jako tisíce diamantů a přitom nic nestojí!? Výhled z okna opravdu nabízí nádherný, dechberoucí pohled. Domky, stromy i louky teď mají stejnou barvu, z komínů jde kouř a všude voní pálené dřevo. ?Ano, ale přijde jaro, Jakube, a po třpytu nezbyde ani památky. Tahle tvá krása je pomíjivá.? ?U nás ano, otče, ale Venda četl v jedné knize, že existuje země, kde je zima po celý rok. Sníh v té zemi nikdy neroztaje. Nerostou tam prý stromy ani květiny, ale zato lidé žijí ve sněhových domech, a to musí být něco! Vůbec si to neumím představit.? trvá na svém Jakub. ?To máš pravdu, že se o takové zemi píše, také jsem o ní slyšel,? přitakal mu otec, ?ale ty! žiješ tady a už je na čase, abys převzal trůn.? ?Ne otče, na to je ještě čas! Ty vládneš dobře a já se navíc obávám, že nejsem připraven. Chtěl bych ještě něco poznat než usednu na trůn a začnu se věnovat jen vladaření. Chci se podívat do té země, kde je stále sníh.? vyznal se nečekaně Jakub. ?Cože? Do jaké země? Ty ses snad dočista zbláznil, ne?! Pojď za mnou, prosím tebe, něco ti ukážu.? Král odvedl Jakuba k veliké pomalované kouli, která byla přidělaná na zvláštním dřevěném podstavci z masivního dubu, pěkně a pečlivě opracovaném a řezbou zdobeném. Skrz tuto kouli přesně uprostřed vedla dřevěná tyč, díky které se s koulí nebo tedy se zmenšenou Zeměkoulí dalo krásně otáčet. Říkali tomu Zeměglóbus. Měli jej postavený na pečlivě vybraném místě v královském Archirváriu. ?Vím, že zeměpisectví ovládáš dobře, ale podívej se tady,? pootočí Zeměglóbem a prstem mu ukazuje na středně velký bílý flek. Na místo, které označuje tu zemi, kde je jediné roční období a tou je zima. ?Vidíš toto místo, Jakube? Tak tohle je ta země ? a tady, ? tady jsme my!? Jakub se dívá sem a tam , otáčí Zeměglóbem a zase jej otáčí zpátky. Mumlá si něco pod nisem a dělá při tom divné obličejové grimasy. Prsty přeměřuje vzdálenosti a z jeho výrazu je naprosto zřejmé o čem přemýšlí. Kudy by to bylo nejlepší vydat se na cestu. ?Jakube, ? víš co to znamená? Posloucháš mě vůbec?? přeruší jeho matematickou počtohru otec. ?Ano otče, já vím.? Místo, které je na Zeměglóbu velmi blízko, je ve skutečnosti vzdáleno tolik dní cesty, že kdyby se Jakub vydal na svou pouť za poznáním ještě dnes, tak než by tam došel, fousy by měl zhruba po kolena a kůži vybledlou a svraštělou, protože nejmíň do sedmdesáti let svého věku by tam určitě nedorazil. ?Nevím o čem teď přemýšlíš, ale jestli mohu hádat ?? Potřeboval bys desítky statných koní, které by tě dovezli tam a kde je cesta zpátky?! Nikdy bys tam nedošel!? pravil král. ?Nedošel?? To tatíček vůbec neměl říkat. Pro Jakuba to znamenalo jediné. Musím to dokázat! ?Vydám se na dobrodružnou cestu.? vyhrkl ze sebe. V jeho tváři bylo vidět, jak už v myšlenkách putuje širým světem, skalnatou zemí, vodou a pouští, jen aby došel do míst, kde nikdy neroztaje sníh a květiny lidé v tomto kraji znají pouze z vyprávění a malovaných obrázků. V tom za nimi do knihovny vešla královna, která slyšela jejich rozhovor. ?Na jakou cestu? Co to povídáš Jakube? Copak ty nemáš rád vůni jara? Zelenající se stromy a kvetoucí keře? Léto, kdy můžeš bosý běhat v ranní rose?? ?Ale samozřejmě, že mám, maminko. Ale přesto, poznat takovou zemi, dovedeš si to představit?? ?Královno, tak mám pocit, že náš syn blouzní. To má z toho běhání po venku v tom třeskutém mrazu.? Královna nevěřícně kroutí hlavou nad Jakubovým bláznivým nápadem. ?Já si myslím, že by si měl najít nevěstu a oženit se.? prohlásila. ?Vlastní děti mu připraví tolika dobrodružství, že nějaká výprava do cizích zemí ho přejde.? ?Cože? Já? ? A oženit se? Mít děti?? hihňá se pobaveně Jakub ?no, i když taková rodinná koulovačka ?,??? ?zažertuje si. ?Jakube, no tak, manželství přeci není k smíchu, to je vážná věc.? zlobí se na něj matka. ?Jak tak nad tím přemýšlím, maminko, není to zase tak úplně špatný nápad. Já si myslím, že mu to prospěje. Je-li to opravdu jeho přání a na své cestě opravdu trvá, nebudu mu v tom bránit.? A bylo rozhodnuto. Princ zajásal. ?No tak sláva, pojedu do světa!? Pobíhá po místnosti, hopsá, poskakuje a rozhazuje přitom rukama. Otci políbí ruku a matku na tváře. ?Děkuji otče, děkuji. A slibuji, že jakmile se vrátím, převezmu trůn a ožením se. Vezmu si tu, kterou mi sami vyberete. Opravdu, na mou princí čest.? Jakub nad zprávou ani nepřemýšlí, co vlastně slibuje, ale jemu je to v tu chvíli úplně jedno. ?Nic neslibuj a jdi se připravit, ať ti ten sníh náhodou neroztaje.? řekl otec a odešel se usadit na trůn. Princ vyběhl z královské knihovny plný radosti. Natěšen na nový svět. ?Choti můj, vždyť je to náš jediný syn,? pravila ustaraně královna. ?Je, drahá a je potřeba aby dospěl. Oba to chceme a ve světě dospěje nejrychleji, nemýlím-li se. I já byl přeci na zkušenou a stalo se mi něco? Nestalo. No tak vidíš. A ještě jsem si přivedl tebe. Stejně nikam daleko nedojede. Jak ho znám, tak za pár neděl bude upalovat domů až se mu bude prášit od zadku.? Královna ví, že její muž má pravdu. ?Kluci, sbalte si to nejdůležitější, co je potřeba do světa, vyrazíme hned za svítání!? křičí Jakub na celý zámek. ?Balte na cestu, slyšíte!?? ?Do jakého světa?? diví se Vendelín s Tomášem. Princ vtrhnul do světnice, až málem rozrazil dveře o stěnu. ?Právě jsem se dohodl s otcem, že můžeme jít na zkušenou.? ?Počkej Jakube. Na jakou zkušenou? A co tam, ... jako ..., na té ? zkušené ... budeme dělat?? zeptal se vyděšeně Venda. ?Rád bych poznal ten tvůj svět, cos nám o něm ráno vyprávěl.? ?Myslíš Sněhovou zem?? ?Jo, přesně ten mám na mysli.? ?Ale Jakube, vždyť je tam pořád zima a tady u kamen, ležící v měkounké posteli pod nadusanou peřinou ? je táak ? teploučko. Ale co tam? Copak si lidé mohou rozdělat oheň v krbu, když mají dům ze sněhu, vždyť by jim roztál!? namítá Vendelín. ?A, ?a pak, ten, co tu knihu psal, po těch zemích určitě putoval celý svůj život. Byl hrozně chudý a nikde neměl domov. Proto tolik cestoval! A, a? ?koktá Venda, ?teprve potom svá poznání zapsal do této knihy.? Vendelín se natahuje na polici pro knihu, kterou dostal. ?Na Jakube, vezmi si ji a čti si, když tě zajímá cizí daleká zem.? Venda se pokouší Jakuba přesvědčit, že stačí se začíst do řádků a může cestovat do předalekých neznámých krajin a přitom nevystrčit nos. Procestovat širý svět ve svých představách a přitom zůstat krásně doma u hořícího krbu, natažen na hřejivé kožešině. ?Děkuji ti, ale já si nechci číst. Chci ten svět vidět na vlastní oči, dotknout se ho.? pak se na chvíli odmlčel. ?A to nemluvím o tom, že mně matka chce oženit.? ?No páni, takže prcháme.? vmísí se do toho Tomáš. ?No, a navíc, my přeci domov máme, a když nás ta cesta omrzí, tak se prostě vrátíme, viď Jakube?? ?Jo, přesně tak, však uvidíme kam až dojdeme a ty Vendelíne, si vše budeš zapisovat a po návratu můžeš také napsat knihu. Královští písaři ti s ní určitě rádi pomohou, co ty na to?? Jakub jde na Vendu záměrně oklikou. ?To je senza nápad, tak jo, tak já si s sebou zabalím papír a pera. Raději víc než míň, kdyby se mi náhodou nějaké zlomilo nebo papír aby nedošel. Třeba taky budu jednou slavný i v jiných královstvích.? Jakub s Tomášem na sebe mrknou a usmějí se nad tím, jak nad Vendelínem vyzráli. ?Tak jdeme tedy balit, ne?? vyhrkl Venda.
Poslední úprava stránky: 2010-04-23 08:26:10