Burza scénářů a literárních děl
Lenka Žáková2012-08-31 14:44:22 - Smazat inzerát
Adresa: Olešná 101, Nové Město na Moravě
E-mail: zakovalenda@seznam.cz
Telefon: 605133794

Nabízím román s psychologickými prvky z prostředí dospívajících. Název Temná slečna. Hlavní hrdinka se vyrovnává se svými těžkými životními zážitky, hledá smysl života obecně a ve finále i smrti, když doprovází svou první opravdovou lásku v jeho posledních dnech.
ukázka č.1 - "Takže je to jasný. Budem po jednom vycházet tady od chaty, projdeme, nebo spíš asi proběhneme, lesem po cestě, zdůrazňuji - po cestě, Sunny, až ke schůdkům do přehrady a tam počkáme na ostatní, jasný?" upřesňovala naposledy Regína instrukce a my jsme jí všichni horlivě přikyvovali. "Pančitelko, sím, mám dotaz!" zamával jí před očima Patrik rukou, jako že se hlásí slušně ke slovu."Co ještě, ty šašku?!" ohnala se po něm Regína. "Sím, kdo půjde první? Chci říct, kterej sebevrah?!" nahodil debilní úsměv, který jasně říkal: Tak se mnou nepočítej, baby. "No, mohli bysme losovat!" navrhl Slávek a přitáhl sirky. "Tak si vyberte, jedna je zlomená!"Výsledek losování mě nepotěšil. "Odvolávám se, protože se mi losování jeví jako neférový, stejně jako jeho pořadatel!" protestovala jsem chabě. Sebevražedné sklony jsem naprosto postrádala, což se nedalo tvrdit o možných individuích v lese. "Vy se, slečno, opovažujete tvrdit, že jsem fiksloval?" pěnil Slávek. Buď tě sejme někdo v lese nebo rovnou tady Slávek - si vyber, prohnalo se mi nevesele hlavou. "Už mlčím. Ale aspoň napsat závěť jste mě mohli nechat..." "Padej!" bafl Slávek. Vyplázla jsem na něho jazyk a vypadla ze dveří. Však já už najdu způsob, jak ti to oplatit! - To je hrůza! I ten blbej měsíc se dneska proti mně spikl! Je tady tma jak v zákopu, jen ty pumy mně tady chyběj. Ale to ticho je snad ještě horší! Kdo má furt poslouchat to moje funění?! Blbý ticho! Slyším věci, o kterých jsem byla donedávna přesvědčená, že ani nevydávaj zvuky! Například mrkání. Slyšeli jste někdy, jak vám mrkají oči? Nemyslím cítili, ale slyšeli! Ne? Buďte rádi. Hroznej zvuk! Fakt strašnej! A ještě ta doba, než vám dojde, že ten zvuk produkujete sami! To abyste si po cestě postavili po každým metru kadiboudu. Při orientačním běhu by se to dalo využívat líp než nějaký pitomý fáborky. Ach jo, ta cesta snad nemá konec...Na chvíli jsem se zastavila a zaklonila hlavu. Nad sebou jsem spatřila mezi stromy kus temného nočního nebe. A hele, vidím kousek oblohy... zaradovala jsem se, ale pak ve mně pořádně hrklo. Sakryš, ani s tou jsem to zrovna nechytla. Támhleto vypadá jako Vetřelec jedna dva tři! Do háje, zdá se, že mě zblejsknul! Rači mu zdrhnu... A tak jsem ve svém vnitřním monologu pokračovala zase v klusu. To je jako na základce, když jsme běhali patnáctistovku! Ale tam byli aspoň ňáký lidi... Zlatý časy, který se nevrátí... Ale já se nebojím! Já se fakt nebojím! Abych sama sebe přesvědčila o nemožném, začala jsem nahlas: "Já se ani trochu nebojím! Támhleto sice vypadá jako útočící obr-rajče, ale já přece rajčata nejím a ony mě taky ne! Já se nebojím..." "Fakt ne?" ozvalo se vedle mě a v tu ránu jsem byla o čtyři metry dál. "Snad ses nelekla zrovna mě?! Já jsem proti obřímu rajčeti úplný vořezávátko... A kdyžs tak vehementně tvrdila, že se nebojíš..." Vopruz Slávek. "Co tady, panebože, děláš?" zmohla jsem se konečně na slovo. "No co by, vyrazil jsem jako druhej. Lezeš jako slimák, tak jsem tě dohnal." "To teda určitě, letím jako splašená a von mi řekne, že jsem slimák! Vzals to rychlostí světla nebo co?" ukázka č.2 - Slabě se na mě usmál. ?Ne, s tvou láskou nejsem niky sám, Lýdi. Kdybys nebyla se mnou... už bych tu teď nebyl.? Zamračila jsem se. ?Takhle nemluv, Tome. Víš přece, jaká je to blbost myslet na něco, co není a mohlo být. Nikdy neutíkat před skutečností, žádné kdyby, jen tak se dá šťasně žít!? Ironicky se zasmál: ?Myslím, že už mě dohonila... a já se jí vzdávám.? ?Tomáši, nech toho, tohle ti vůbec nepomůže a ty to víš, tak si nehraj na poražence!? vyjela jsem na něho. ?Oba máme kousek pravdy, Lýdi,? odpověděl šeptem, aniž by se pohnul, ?jen je musíme dát dohromady, abychom se konečně podívali do očí celé pravdě, ne jen jejím částem.? ?Nechtěla jsem na tebe křičet, jen nechci, abys to vzdával,? špitla jsem a polykala slzy. Obrátil ke mně hlavu a mě až zamrazilo, jak se za tu chvíli změnil, jakoby zase zmizel kousek naší naděje... Jeho obličej se ještě víc ztrácel v tom bílém polštáři, oči pozbyly téměř všechnu svou zeleň jako listí na sklonku léta a ta jeho optimistická životní energie, kterou dokázal každého obohatit a povzbudit, z něho unikala přímo před mýma očima... a on jí nebránil. ?Miluji tě, Lýdi, je pro mě tak těžké tě tu nechat v bolesti, žalu a pochybnostech... tam na druhé straně je všechno tak jasné, všechno má svůj očividný smysl, i ta bolest, kterou si vlastně každý působíme sám...? Měla jsem mlhavý pocit, že mi chce říct něco... nepopsatelného? ?Vím, že to zní docela bláznivě, Lýdi,? pokračoval opatrně, ?ale já už se smrti nebojím... Je to jako ? začátek něčeho nového, někde trochu jinde... a přece všechno hladce navazuje...? Nejspíš jsem na něho hleděla příliš zmateně a podezíravě, protože hned namítl ?Opravdu si uvědomuji, co říkám, jsem naprosto při smyslech!? Trochu nepřesvědčivě jsem pokývala hlavou. Vzdychl si, a pak pokračoval: ?Ať už mi to věříš nebo ne, já jsem si jistý, že to nebyl sen... Vím, co jsem prožíval, bylo to skutečné!? Pevně se na mě podíval a naprosto vážně řekl: ?Byl bych na tom místě v lese zemřel, vím to jistě, nebýt tvé neskonale upřímné lásky a touhy dát mi třeba kus svého života, jen abych s tebou ještě chvíli zůstal! Dalas mi část své vlastní životní energie, tvá prosba o trochu společného času navíc byla tak hluboká... upřímná a nesobecká...? Náhle mi bylo, jakobych procitla z nějakého snu, vyšla z mlhy... viděla jsem to, co Tomáš, naprosto jasně a zřetelně. Ale první, co mě napadlo, bylo: ?Vlastně to nebylo zas až tak nesobecké, Tome. Vždyť... pokud je to všechno pravda, a já teď mám ten pocit, že je, tak tě nechci pustit do toho lepšího světa, protože o tebe nechci přijít... držím tě tady ze strachu, že zůstanu sama... bez tebe...? Smutně se na mě podíval: ?Oba musíme dojít k tomu osvobozujícímu závěru, že smrt lidi nerozděluje...? Opět jsem měla zvláštní pocit prozření: ?Jako když jsou dva lidé spjati silným vnitřním poutem, jakýmkoliv druhem lásky... můžou být od sebe vzdáleni třeba tisíce kilometrů, a přece jsou stále propojeni, stačí jen pomyslet na toho druhého...? ?Ano, v srdci či v duši, tam nikdo námi milovaný neumírá...? doplnil mou myšlenku Tomáš. ?Nikdy tě neopustím, pokud to uvnitř sebe nedovolíš.?
Poslední úprava stránky: 2010-04-23 08:26:10