Burza scénářů a literárních děl
Ivana Gálová2019-01-27 22:54:06 - Smazat inzerát
Adresa: Prušánecká 6 Brno
E-mail: ursiu@seznam.cz
Telefon: 605003383

Dobrý den Nabízím námět na scénář k povídkovému filmu.Sestává se dvou částí, které na sebe volně navazují. Třicátnice Adriana je svobodná dívka z maloměsta, která pracuje v obchodě s domácími potřebami, zatímco muž jejích snů žije ve spokojeném manželství s její sokyní.Jednoho dne se Adriana rozhodne vzít vše do svých rukou... Padesátiletý inženýr a amatérský fotograf Daniel žije naproti tomu v dlouholetém manželství, kde nemá příliš prostoru.Těsně před padesátými narozeninami se rozhodne uskutečnit životní změnu velmi svérázným způsobem. u.
Adriana a fialový klobouk Kdyby můj nadřízený nebyl přesně ten typ chlapa, který si koleduje o domácí násilí , možná bych ho ani nepraštila tou pánví s keramickým povrchem, kterou máme v akci, neodvezli mě do léčebny, nezbavili svéprávnosti a neměla bych do konce života svatý pokoj ,stálý lékařský dozor a procházky po ústavní zahradě. Přeleštila jsem pánev flanelovým hadříkem a uložila zpět regálu. Dnes jsi měl štěstí ,Františku, ale jednou se to doopravdy stane. Trávíte-li s někým deset let den co den mezi rekvizitami šťastného domova a řešíte spolu den co den nejrůznější praktické záležitosti, od manželství se to zas tak neliší. .Včetně občasného pocitu, že už nesnesete svého partnera ani pět minut. Příští měsíc tomu bude patnáct let, kdy jsem poprvé překročila práh naší prodejny. Vstoupila jsem dveřmi s klinkajícím zvonečkem nad hlavou a rozhlížela se po prázdném krámě. Nikde nikdo. Znejistěla jsem a trochu jsem si odkašlala. Už jsem chtěla odejít, ale pojednou se za dveřmi s s částečně sedřeným nápisem PRIVATE ozvaly kroky. Dveře se pomalu otevřely otevřely a v nich se objevil František. Přejela jsem pohledem jeho skoro koženou bundu , prořídlé vlasy,brýlejako dna od flašek nevím proč se mi vybavil Honza Nedvěd -aniž bych měla už tenkrát tušení o Františkové folkáčské duši. Jedinou jeho kvalifikací pro muže snů , jak jsem se později přesvědčila byla jeho kytara, která ovšem doposud spočívala nečinně v rohu kanceláře. Valčíček  měl tenkrát šéf teprve v záloze. Poté co mě provedl prodejnou, ukázal mi, kde je zahradní nábytek, roztomilé proutěné košíčky různých velikostí, přesně takové jako ty, kterými si už několik let zaskládávám svůj malý byt, polstry na zahradní nábytek, boxy na polstry na zahradní nábytek, a taky zahradní nábytek samotný, v akci, komínky ručníků, povlečení, a haldy roztomilých drobností typu svítícího led-vajíčka a led- napodobeniny hřbitovní svíčičky na tužkovou baterku. Oči mi z toho přecházely a představovala jsem si, jak trávím mládí tím, že se snažím asi na deset tisíc keramických kytiček určených k dekoraci květináče umístit pomocí etiketovacích kleští cenovku. Ale vonělo to tady příjemně, tak nějak domácky a to já mám ráda. . Ještě mi předvedl, jak se zachází s elektronickou pokladnou, pak zřejmě usoudil, že už jsme toho spolu zažili dost a navrhl mi drze tykání.?My jsme asi tak stejně staří ne?? S hrůzou jsem dodatečně zjistila, že je to pravda. V polední pauze potom skočil pro láhev, a seznamování se protáhlo do pozdních nočních hodin.Ráno jsem se probudila na posteli Jackie-bříza masiv. V hlavě se mi kromě neurčitého bušení ozývaly útržky Valčíčku a Frankie Dlouhána. Posadila jsem se a přitáhla si červený pléd fleece blíže k holému tělu. Na noc se topení vypíná. František se zjevil ve dveřích, a mžoural na mě přes svá nedvědí skla. -Ještě jsem ti zapoměl říct, že miluju Francii- Od té doby se náš vztah dostal do standartních pracovních kolejí, i když v poslední době, se na mě  občas zvláštně dívá..-možná nějaká druhá míza, nebo mu to staromládenectví už leze na mozek. Vrchol všeho-včera přišel slavnostně s tím, že už jsem u firmy deset let a při této příležitosti se mi rozhodl jako zvláštní prémii za věrnost věnovat romantický víkend do Paříže pro dvě osoby. Pro dvě! Možná bych měla použít jeden inzerátů, které mi maminka vystřihuje z různých tiskovin a schovává do kredence pod cukřenku. Dělá to vytrvale už asi sedm let. Já se jí skoro stejně dlouho snažím vysvětlit, že pomocí papírových inzerátů se dnes seznamují jenom lidé s blikajícím nápisem ?loser? na čele. Na internetu to taky není ovšem žádná sláva, zvlášť v poslední době-myslím tím zhruba poslední dva tři roky, které mi ostatně tak nějak splývají dohromady. . Připadá mi, že jsem se dostala do nějakého časového paradoxu . Někteří vědci říkají , že čas je jenom iluze, asi na tom něco bude.připadá mi,že to můžou být tak dva měsíce, cojsem uklidila vánoční výzdobu se soby z výlohy do krabic ve skladu, a dnes František od rána znervozňuje tím, že se snaží sestavit stojan k našemu umělohmotnému vánočnímu stromku, který vždycky stojí před vchodem už tak od půlky listopadu. Nemám ho ráda, myslím ten stromek ,samozřejmě. Dráty se musí táhnout přes celou prodejnu k zásuvce a já o ně pravidelně zakopávám. Františkovi se to ještě nikdy nestalo, žádnému se zákazníků taky ne, jenom mě. Většinou vytrhnu dráty ze zdi a elektrické lucerničky na naší venkovní okrase pohasnou. Než to dá František zase do pořádku. Je to zlatíčko. Co se týká Michala, toho manželka určitě se mnou na výlet do Paříže nepustí. Michal je člověk se kterým posledních pět le vstávám i usínám. Samozřejmě virtuálně, ve skutečnosti je pro mě vzdálený jako nějaká celebrita a náš vztah je z 95 procent platonický. Těch zbývajících pět procent a naděje, že se poměr časem obrátí, mě drží při životě Ještě je tu možnost jet sama, ale to už si můžu rovnou naplánovat skok z Eiffelovky. Dnes měl šéf celý den zasněný nepřítomný pohled a pobrukoval si ?Bon Soir Mademoiselle Paris? -Tak už víš , s kým pojedeš?- zeptá se mě zničehonic před krámem po prvním šluku. Nepředstavuje si snad nakonec že by tím štastným měl být on,vyděsila jsem se. Projíždějící náklaďák mi dal chvilku času na rozmyšlenou. -Asi s maminkou- řekla jsem nakonec první věc , která mě napadla. -Koupila jsem vám zájezd do Paříže-oznámila jsem matce při příští návštěvě. -Budete mít výročí svatby, tak ať si to trochu užijete- -To budeme divila se matka, ale až za půl roku..- .Teď jsou akční slevy, -opáčila jsem.Na to máti vždycky slyšela. ?A co táta, ptala ses ho jestli bude chtít s tebou vůbec jet?-napadlo mě. ?Bude.- Opáčila striktně matka. Otec většinou neměl na výběr. Skutečný původ poukazu jsem zbaběle zamlčela. Aspoň se mi po dlouhé době podařilo udělat rodičům něčím radost.Svatba by ovšem tento účel splnila bezpochyby líp. Doufala jsem,opět marně ,že tentokrát toto téma nebude programu . Máti vzala nějaký leták připnutý kancelářskou sponkou ke kalendáři a položila ho významně přede mě na stůl.-C o zase máš,-povzdychla jsem si v neblahém tušení -Rychloseznamka -opáčila lakonicky máti.Měla bys tam jít, za to nic nedáš.Teda jenom dvě stovky.- Bez pokusu o planou diskusi jsem sbalila leták s nabídkou do kabelky. -Takže si to s tátou užijte-rozloučila jsem se -Ale stejně by mě víc těšilo, kdybys jela do Paříže ty a my s tátou hlídali doma vnoučata!-, zchladila mě matka.. Člověk se nezavděčí. SLindou se scházíme tradičně každý čtvrtek v Metru. Linda učí na zdejší základce matematiku. Na stejné základce , kterou jsme všechny tři před více než čtvrt stoletím absolvovaly. V deváté třídě jsme si slíbily, že se nikdy nerozejdeme. A tak se taky stalo. Dobře nám tak. Linda taky tráví spoustu času na Novinkách CZ a ráda se dělí o nejrůznější zajímavosti a kuriozity. Mezi samičkami makaků existují prý takzvané omega samice, které nejsou geneticky určeny k zachování rodu ale spíš k takovému dalo by se říct obveselení. Zjistilo se že tyto samičky vylučují jak uvolňují feromony přitahující samce, jejichž samičky jsou momentálně zaneprázdněny třeba péčí o mláďata, nebo slouží jako náhradní objekt, jestliže samice z nějakého důvodu dočasně samce zavrhne.Ostatní samice většinou omegy tolerují. Protože v hiearchii společenství se jim cítí nadřazeny, nemají pocit ohrožení ani potřebu s nimi soupeřit. Zajímavé-poznamenala jsem a čichla si nenápadně k podpaží. Možná by mi pomohlo , kdybych ty zatracené chemické signály přebila nějakým těžkým kalibrem. Polskou kolínskou , možná? -Tamhle ti sedí. - zabručel můj šéf jaksiublíženě, sotva jsem přišla ráno do práce. . Na Františkův minimalistický slovní projev jsem si za ta léta už zvykla.. Vzápětí jsem spatřila Michala sedícího na zahradní houpačce Erika, zabraného do katalogu aktuálních slev. Vypadal jako vždy tak úžasně, že by mohl zfleku pozovat na jeho titulní straně.Zahradní houpačky by se staly podle mě bleskově nedostatkovým zbožím. Přisedla jsem si k němu, František něco nevrle zamumlal a zmizel v kanceláři. -Tak copak takhle poránu? -lehce jsem se zhoupla v bocích-tipuju že potřebuješ akutně plastovou židli nebo nebo stojan na podložky pod sklenice? Taky máme v akci skvělé povlečení s motivem Ferrari?- Ne¨, Aduš, potřebuju tebe, pojď se za mnou posadit-upřel na mě své modrozelené oči-ten pohled dokázal obyčejně snížit moji teplotu tání na fyzikálně zcela nepravděpodobnou hodnotu. Dokonce i na fotce kterou nosím v peněžence, natož teď , když jsme seděli bok po boku na zahradní houpačce a jeho stehno se dotýkalo mé holé kůže-nosím v práci úplně kratinkou sukni-dávám si ještě tak rok a půl, než si začnu vzhledem k věku připadat trapně. -Rád bych se k tobě nastěhoval,.. -Polkla jsem a dělala jakoby se mě to ani netýkalo. Jestli se moje feromony náhodou nezbláznily a nezačaly vysílat opačné biologické signály než doposud.? -Abych ti to vysvětlil. Včera jsme se s Edit pohádali. Nevím co to mělo znamenat, ale už odvčerejška jí volala na mobil nějaká ženská a sháněla se po mě. Už to bylo peklo a výslechy, znáš ji, co dokáže. No a na dovršení všeho večer v půl osmé někdo zvoní, jdu otevřít, Edit samozřejmě v závěsu za mnou . Za dveřmi divná ženská, myslím že celkem mladá, nastříkaná nějakým parfémem, na chodbě byla skoro tma , ani jsem nemohl posoudit, jestli ji odněkud znám nebo ne. Jenom jsem si všiml, že měla klobouk.. A že prý Míšo, proč se mi neozveš, už tři dni tě sháním?nebereš mi telefony..-rozumíš, ta ženská byla asi blázen nebo psychopat, nikdy v životě jsem ji neviděl, ale vysvětluj to Editě . Dnes ráno odjela ke tchyni do Hradce. Že prý ?musí o nás dvou přemýšlet?. Z toho si moc hlavu nedělám, to už udělala několikrát, a vždycky se za pár dní vrátí. Dávám jí tak týden. -A co já s tím?-otázala jsem se tak lhostejně, jak jen to šlo. -Problém je v tom, že já nedokážu být sám. Všechno na mě doma padá. Napadlo mě, jestli bych nemohl být těch pár dní u tebe, než se to zase srovná?- Láska neexistuje, existují jen feromony, a ty v mém případě pracují vždycky proti mě. Zase mám být náhradní samičkou pro dočasně zavrženého samečka? A to jsem si asi pět minut myslela, že se dějí zázraky. Adriana jako záskok na dobu určitou, to jsem já. Na trvalý pracovní poměr s benefity a sociálními jistotami jsou tu jiní. Šla jsem radši vybalovat zboží.. Pohled na novou zásilku srdíčkových valentinských polštářů mě sentimentálně rozlítostnil. Večer Sára objednala u baru láhev Metaxy . -Na radostné stáří-pozdvihla jsem skleničku -Aby bylo-usmála se smutně Linda . Když jsem něco po půlnoci vystupoval z taxíku u domu, odlepila se od vchodových dveří povědomá postava s velkou cestovní taškou přes rameno. -Tak pojd, povzdychla jsem si a odemkla-Doufám že to bude jenom na těch pár dní řeknu jakoby nic , ale srdce se mi roztiká jako Geigerův počítač v Černobylu,protože ve skutečnosti si samozřejmě nepřeju nic jiného, než aby to bylo navždy.Aby jednoho dne svým typicky patetickým způsobem prohlásil, že zůstává navždy se mnou a Editka at se postará sama o sebe. Ve skutečnosti jsem se tetelila blahem, že moje garsonka, pojme aspoň dočasně zase jednou tohoto chlapíka, který už městál už hodně bezesných nocí. -Nemáš hlad?- dělám jako by nic a nemůžu se odtrhnout od toho jeho úžasného profilu. -Ani ne, spíš bych si šel lehnout..-zabloudil zrakem k mému napůl rozestlanému dvojlůžku. Metaxa ještě nevyprchala, a vypadalo to, že tento večer neskončí zas tak špatně. Nesmím si to zkazit. Tvářím se, jako by mě to nesmírně obtěžovala a vytahuji z peřináče další sadu lůžkovin. Někdo zvoní. Nebýt jedna hodina v noci, mohl by to být například kamelot s letáky, nebo paní s nejnovějším vydáním Strážné Věže. Můj zvonek je bohužel první vlevo nahoře, což mi dává pochybné privilegium pouštět podobné lidi elektrickým vrátným do domu. -Prosím?- -Haló-zařvu ještě jednou a praštím sluchátkem domovního telefonu.Pak mi to nedá a jdu se podívatz okna. -Pojd se podívat.-zavolám Michala. -Na tu ženskou..- Přistoupí k oknu a obejme mě lehce kolem ramen. Připadá mi,že jeho ruka má zápalnou teplotu. Sledujeme odcházející ženskou siluetu v bundě z kožešinkou a fakt zvláštním klobouku. -Možná jsem blázen,ale trošku mi vzdáleně připomíná tu ženskou , co mi udělala doma ten malér- -Potmě a zezadu- -Ty máš asi dobré noční vidění, viď!- Podívá se na mě svým mrazícím pohledem. -Potmě a zezadu. Sám bych to, pusinko, lépe nevyjádřil...- Dále měl večer standartní průběh,stejně jako další dva následující. Třetího dne zazvonil zvonek a Michal se div nepřerazil o proutěný konferenční stolek, jak běžel otevřít.   To není fér-chtělo se mi řvát. Řeklo se týden! -Děkuji, že jste se mi postarala o manžela-usmála se Edita. Její pohled mě zařazoval nekompromisně někam mezi nedotknutelné a nějak jsem se tomu nedokázala postavit, protože moje sebevědomí se právě scvrklo do malé kuličky. To se mi stává vždycky. Celou dobu, než si pro Michala přišla majitelka, jsem si připadala jako člověk z toho filmu, kterýpadá z třicátého patra a ve čtrnáctým si říká-ještě je to dobrý! Celé dva dny toho euforického letu jsem ale věděla , že pád je nevyhnutelný.Každou hodinu, každou minutu těch necelých tří dní.. Přesto jsem ale celou dobu doufala že se něco stane, co pádu zabrání. Některé typy žen mají pro muže neodolatelnou přitažlivost kterou nedokážu dost dobře pochopit. Asi nemám tu správnou hormonální výbavu.V každém případě se chci v příštím životě narodit jako blond anorektička . , budu náladová a hysterická a každý chlap bude bažit po tom , aby si mě nastěhoval domů, pečoval o mě a chránil mě. Jsem přece tak křehká a citlivá! Potkala jsem v životě takových týpků několik, a fakt je, že taková sexy příjemně zaoblená nekonfliktní tmavovláska proti nim nemá šanci. Chlap jsou asi převážně masochisti. Nebo pitomci. Dívala jsem se za nimi z okna ,a vnitřnosti se mi svíjely jako prádlo ve ždímačce.Cupitala vedle něj nasvých deseticentimetrových podpatcích , které prý ženy nosí aby měly nestabilní chůzi a vyvolaly v mužích ochranitelský reflex. Možná někde dělám chybu. Nasedli do své rodinné felicie, Michal hodil tašku na zadní sedadlo a odjeli směrem ke své bytové jednotce.Vzhledem k tomu, že Michal neřídil, čekala jsem, že se aspoň otočí. Ale vypadalo to, že už je myšlenkami jinde, Edit do něj něco hustila a on snaživě přikyvoval. Existuje málo depresivnějších věcí než nedělní odpoledne. Zvlášť když počasí vytrvale ignoruje vánoční výzdobu a předvádí rozplizlé předjarní počasí., a předjaří na mě odjakživa působí umrtvujícím dojmem. Celý okolní svět se třeskutě raduje z jarního sluníčka a mě se z toho vzduchu a tajícího rozbředlého sněhu a vůně hlíny připomínající čerstvý hrob chce umřít, vlastně ani to ne, protože kdo by si pro svůj odchod z tohoto světa vybral zrovna takové období. Po mé životní lásce zbyl jen závan kolínské v koupelně a představa, jak si to doma všechno vysvětlují a usmiřují se. Jak s něčím takovýmt rozumně naložit? Jak dlouho asi tak trvá, než se osamělá žena stane alkoholičkou? Ráno jsem se rozhodla nasadit terapii, které Linda říká ?ožralý milionář?, a vyrazila jsem do hypermarketu. Je to dobrý způsob, jak si vyčistit hlavu i platební kartu. V hypermarketu byla v tuto dobu spousta rodin, které se sem vydaly světit svůj sváteční den Pánové se tvářili mírně otráveně, dámy si neustále něco zkoušely a sháněly rozběhané děti. Procházela jsem se mezi nimi poněkud bezprizorně. Hlavou se mi letmo mihne představa Michala na místě některého z otců rodiny, kterou hned zatlačím hluboko do mozku. Jsem v rekonvalescenci po psychické bouračce a podobné představy jsou pro mě něco jako černá díra, kolem níž je třeba chodit velmi, velmi opatrně. Koupila jsem si dvě kabelky, jednu elegantní a jednu sportovní, kořeněný parfém, tři knihy, z toho jeden bestseler,který jsem si chtěla už dávno přečíst, ale v místní knihovně ho neměli, potom jsem si zašla na menu do zdejší restaurace včetně mojita na závěr. Poté zafungoval jako obvykle můj finanční pud sebezáchovy a proměnila jsem se opět ve střední třídu. Ne že by mi to nějak zvláčť pomohlo, ale trochu líp mi bylo,moje mysl byla přinucena zabývat se přece jenom spíš stavem konta než duševními traumaty. Vydala jsem se k východu, s vědomím, že dnes už mě zřejmě nic mimořádného nepotká.  -Tak jak se mamince líbilo pod eiffelovkou? Zamrkal na mě po ránu František. -Hezký klobouček! Pařížská móda?-- Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadlové skříni .Nevypadal zle. -No víš..-ono ani..- Mezi řečí jsem si ivšem sundala svůj nový fialový klobouk a položila na stolek. Najednou jsem si v zrcadle připadala poněkud urousaně. -Vlastně jsem nikde nebyla, dal jsem poukaz našim, měli výročí, -dokončila jsem unaveně větu a připjala si jmenovku. Opravdu nechápu co mě včera při odchodu z nákupní galerie přimělo zastavit se u pultu s klobouky,když takové věci vůbec nenosím ,jenom když hodně mrzne, halím se do plédu aby mi neumrzly uši. Nevím co je to přesně ?kloboukový typ?, já to asi nebudu, i když celý život toužím po tom, chodit v elegantním kloboučku. Vyzkoušela jsem si před trojdílným zrcadlem několik klobouků, docela se mi zamlouval jeden asymetricky tvarovaný, který snad musí slušet každému, ovšem když jsem si ho nasadila já, připadala jsem si jako houba, kterou nějaký neekologicky smýšlející turista z jedné strany dosti nešetrně nakopl. Klobouk je vůbec zvláštní věc. Připadá mi že do sebe nějak nasává osobnost svého nositele a ušlápnutá chudinka bude v klobouku vypadat ještě ušlápnutější, zatím co frajer kloboukem znásobí svoje frajerství. Pohled do zrcadla mě v této teorii nekompromisně utvrzoval. Už několik desítek let doufám,že si jednoho dne nasadím klobouk a budu si rázem připadat podle svých představ-záhadná, sebevědomá.. -nebo tak nějak. Zkouším to při různých příležitostech, ale zatím se to nezlomilo. Skepticky jsem se chvilku pozorovala, načež jsem si všimla, že tak nečiním sama, ale za zády se mi odněkud vynořila prodavačka, které jsem si předtím nevšimla. Kdyby se zeptala _Můžu vám nějak pomoci?-osvědčený způsob, jak odehnat nerozhodného zákazníka-pravděpodobně bych sundala klobouk, něco zamumlala -jen se dívám-a odešla. . Naše oči se střetly v ploše zrcadla. Přistoupila ke mně. Narovnala mi ramena jemně dozadu. Zvedla mi bradu. Přitom se mi stále díval takovým zvláštním způsobem do očí. Obestřel mě závan jejího parfemu. Chanel? . Ustoupila jsem trochu v rozpacích o krok dozadu. Svou osobní bublinu rezervuji pro jiné lidi než prodavačky v nákupním centru. Posunula klobouk ještě trochu na stranu. -Myslete na to co jste chcete být nebo jste kdy chtěla být..kdybyste tím nikdy nebyla, může se stát, že to bude, jako byste byla.-   Co to mele,zmateně jsem zírala do zrcadla a kromě toho, že jsem se moc nechytala, zdálo se mi , že je něco jinak. Takové situace zažívám někdy ve snu. Chvíli jsem si připadala , že klobouk by pro mě přece jenom nemusel být zakázaná věc. . .To už je lepší-vydechla prodavačka-ale jale možná že bych pro vás měla ještě něco lepšího. Sáhla do regálu a vytáhla kulatou krabici . _Zkuste tohle- Odklopila víko a obě jsme chvilku hleděly na zcela úděsný fialový klobouk, který ležel uvnitř. To snad ani ne-uchichtla jsem se rozpačitě-ale nebyla jsem nějak schopna zabránit tomu, aby mi ho začala ta divná osoba aranžovat na hlavě. -Opravdu vám sluší- Připadal jsem si, jako by někdo nafukoval mé sebevědomí jako skákací hrad. Musela jsem konstatovat, že má pravdu.   Démona je prý nutno nazvat jménem, aby odešel. Až jednou poznám jméno toho svého, snad se ho navždy zbavím. Linda se naučila vykládat tarorové karty. Byla jsemk tomuto jejím novému koníčku nejdřív dost skeptická. Líbily se mi ale obrázky na nich i jejich symbolika. Sešly jsme se tentokrát na restaurační zahrádce.zahrádce. Když nám přinesli dvakrát Bloody Mary, Linda vztáhla balíček ještě neohmatanych karet.  Rozložiila je po kulatém stolku. -Základní poučení: Temná noc duše je moment pravdy, hrůzy a údivu.- Nalistovala Linda v příručce, kterou dostala zároveň s kartami. -To je pro tebe moc intelektuální, zkusíme něco ohledně chlapů..- -Počkej, jak to bylo- zvláštní slova mě zaujala,ale Linda nebyla k zastavení. -Sejmi levou rukou...tak, tady máme..super karta Zamilovaný! Mrkneme na to-listovala v příručce. -Zamilovaný muž na této kartě představuje určité dilema, kterou z dam, mezi nimiž stojí vlastně upřednostnit. Tu která je oděná a představuje duchovní hodnoty, nebo tu, která je nahá a zastupuje hodnoty materiální a pomíjivé. Je to karta dilematu, nerozhodnosti, ale i přání, tužeb, lásky, romantických vztahů, harmonie i disharmonie a osobních zkoušek. - -Jo, já budu asi ta oděná. Nicméně obávám se, že Michal žádné dilema nemá. Zcela zřetelně preferuje nahou Editu s těmi materiálními pomíjivymi hodnotami-povzdechla jsem si. -Já ,oblečená intelektuálka jsem pro něj jenom taková výplň volného času- -Třeba bude nakonec všechno jinak, znáš to arabské přísloví-do chlapů a do melounu nevidíš- -Fakt jo? To Arabi říkají?- -jasně,četla jsem to na Novinkách cz. Zdálo se mi,že jsem v protější výloze zahlédla odraz nějaké ženské ve fialovém klobouku. Rychle jsem se otočila, ale pokud tam někdo takovy byl, už se vmísil do davu. Připomělo mi to můj novy klobouk, který momentálně odpočíval v krabici doma ve skříni.Přesto se mi pojednou vybavil ten pocity, který ve mně probouzel. Pocity, které pro mě byly něčím úplně novým. Například takové matné ,ještě zcela neurčité tušení,že kdybych chtěla,kdybych opravdu chtěla.. -Seš si jistá že víš co chceš?-ozvalo se za mnou. Dobrá otázka, měla jsem na jazyku a otočila jsem se za hlasem. Otázka patřila holce v růžovém tílku, která zřejmě řešil nějaky spor s pokérovanym svalovcem se zlatym řetězem kolem krku. - Možná že ano-řekla jsem si tiše. Už jsem ti to chtéla dávno říct, jak mě s tím M. štveš..ženatý chlap je jednou ženaty a žádná cizí ženská se do něho nemá co navážet...-pravila striktně Linda při jednom našem setkání. V kontextu jejího života je Lindino spravedlivé rozhořčení zcela pochopitelné. Těžko bude shovívavá k milenkám ženatých chlapů, kdzž ji samotnou jedna taková připravila o manžela i luxusní byt v centru a teď tráví zahořklé večery v panelákové garsonce, kterou dostala jako odstupné. Za byt. Za ztrátu manžela nedostala nic. Dlouhou dobu doufala, že je to nějaký dočasný úlet a že se přece ten její chlap musí jednou vzpamatovat, nebo že se jí to celé jenom zdá. Noční můra ale nechtěla zmizet. Stejně tak nehodlala zmizet ta slečna z jejich krásného v bytu, kam se hned další den nastěhovala. Linda si ustlala v obýváku, zatnula zuby s odhodláním vydržet. Po několika měsících společného soužití aztratila nervy a vyklidila pole. Linda si myslí, že za krádež manžela by měla být aspoň podmínka, Je prý chyba, že trestní zákoník některé zločiny opomíjí. ? Prosím tě nech toho.Dobře víš, že já jsem byla první a správně měl být ženaty se mnou. Byla to pravda. Kdzž jsme se na tom mejdanu s Míšou seznámili, témě okamžitě jsme z začali plánovat společnź život a nikdy by y toho nesešlo, kdyby se mezi nás nevmáčkla krysa Editka se svými deseticentimetrovymi podpatky a potřebou péče a ochrany. ?já zůstala němá stát?, zpívá se v té písni a bylo to přesně tak Během měsíce následovalv rychlém sledu omluvy dopis a svatba-ovšem že ne se mnou. Když se M stačil vzpamatovat z víru událostí , bylo už pozdě. Od té doby jsme se čas od času vídali, určitou dobu dokonce M. uvažoval o tom, že se rozvede, ale Edita vždycky jakoby něco vytušila svou krysí intuicí a přitáhla řetěz. Jednou ji odvezli houkající sanitkou s nějakym srdečním kolapsem a M vysedával hodiny u jejího lůžka, než absolvovala všechna vyšetření a zjistilo se, že jí vlastně nic není. ? Asi nějaká nervová slabost, Možná bych se jí měl teď trochu víc věnovat-pravil M . provinile. Tenkrát jsem poprvé v životě vypila sama půl litru Metaxy. Následky byly strašlivé. Jediné pozitivum, které z tohoto incidentu vyplynulo bylo to, že od teď se o Metaxu zásadně dělím s kamarádkami. O co jsem se dnes ale s Lindou nerozdělila, byl zbrusu nový pocit, který semi zničehonic vynořil v hlavě, a částečně vytlačil diktaturu beznaděje, která v ní doposud vládla.. Nemám opravdu představu, jak to udělám, ani tu sebemenší ale mé odhodlání je nepopsatelně pevné.Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Připadám si jako splasklá plastová hračka,kterou někdo začal konečně nafukovat, a beztvará hromádka mého sebevědomí začíná nabývat konečně zcela konkrétní pevné tvary. Nemyslím si, že by tom hrála až takovou roli divná prodavačka, která mi vnutila tu fialovou hrůzu, prvda ale je že od navštěvy hypermarketu se datuje absolutní pocit jistoty, že dokážu aby¨se Michal ke mě vrátil. Napořád. -Tak na radostné stáří!-pozvedám sklenici s naším tradičním přípitkem a do mého hlasu vmísí zcela nepozorovatelné zrnko naděje. -Aby bylo- Odcházím nezvykle svižným krokem domů -Bon soár madmazel Paris...-huláká pouliční kytarista. Na okamžik se naše oči setkají. Vysypu mu do klobouku vybledle fialové barvy všechny drobné z peněženky. Včera odpoledne mi připadalovšechno snadné, ale dnešní ráno se podobalo vystřízlivění po bujarém večírku. Sedím na balkoně, zírám do korun stromů a čekám na záchytnou myšlenku, která na sebe nenechá dlouho čekat. Nabourat se někomu do e-mailové schránky není tak těžké jak by se zdálo. Člověk nemusí býtzrovna hacker, zvlášť když krysa Edita trpí zřejmě představou že když si dá jako kontrolní otázku při zapomenutém hesle jméno matky za svobodna, nikoho na našem maloměstě ani ve snu nenapadne že její matka prodává v trafice na náměstí a za svobodna byla Horáková. Během několika minut jsem obdržela náhradní heslo. Probírám se se zájmem její poštou. Hromadné slevy, elektronické vyúčtování..., zajímavé pozvánka na tŕídní sraz. V úterý, v salonku naší oblíbené putyky Metro.Zaznamenávám do paměti. Pozvánka na pracovní pohovor-vypadá to na dobrý džob! OMLOUVÁM SE? ALE MUSÍM NASI SCHUZKU ZRUSIT SÁZAVSKÁ. E-mail letí eterem. Ještě zpráva do současného zaměstnání-Váženy pane řediteli, příští středu si beru volnoi za účelem výběrového řízení na pozici u konkurenční firmy. To víš ty prevíte, nabízej mi tam víc.! To už jsem možná trochu přehnala,mačkám rychle back space. Ještě vzkaz Michalovi: Zlato, rozhodně mě dnes nevyzvedávej v práci! Jdu na pracovní oběd s kolegou. Tak,Editko to je zatím jenom jenom malá ochutnávka. Mé pocity jsou prapodivným mixem zadostiučení s takovou zvlaštní kovovou příchutí ,jako že něco není úplně košer. To ale brzy rozdýchám, protože jsem evidentně v právu a nikdo na světě ani v žádném z vesmírů mi nezabrání vzít život do vlastních rukou. Odoledne jsem zašla do prodejny a náměstí, a s těžkým srdcem investovala několik tisíc  do mobilního telefonu stejné značky jako má krysa Edita. Bar Metaxa se stal v posledních pěti letech mým druhým domovem. Dnes sedím na zbytečně vysoké barové židličce a upíjím už třetí kokteil Sunny Days s dvěma barevnými brčky. Nenapadá mě zatím žádný způsob, jak nenápadně vyměnit dva stejné mobily. Mám výhled na stolek s červeně čalouněnou rohovou lavicí, kde obvykle s děvčaty sedáváme, dnes je obsazený,sedí tam párek nějakých starších manželů s lahví šampaňského před sebou. Za sleněnými lítačkami v salonku je ovšem poněkud veseleji. Sraz ze střední školy po dvaceti letech,teď zřejmě nastala ta část, kdy každý z bývalých spolužáků líčí ostatním svoje životní peripetie. Napínám trochu sluch, jestli už náhodou nepřišla na řadu Krysa, ale nemůžu to v tom veselém hlaholu rozlišit. Nicméně pokaždé když číčník rozrazí dveře s nějakou objednávkou,zahlédnu na několik vteřin vysmátou krysu, která sedí bůhvíproč na čestném místě hned vedle třídní profesorky. Nemůžu si nepovšimnout mobilu, který má položený hned vedle skleničky s pitím. Co kdyby volal manžel, ne? Dloubne mě trochu žárlivě ve slinivce. Z kuchyně se line lehký pach přepáleného oleje z friťáku. Dostávám hlad, dala bych si dejme tomu něco s hranolkami. Vedlejší židlička hostí nějakého chlápka se skelným zrakem a umaštěnými kudrnami. Palec pravé ruky má zafačovaný.Předpokládám, že tak do pěti minut začne navazovat konverzaci. -Slečno, nebo paní..-můžu se vás na něco zeptat?- .-Jestli se chcete zeptat, proč jsem tak smutná, tak proto, že mi zdražili krmení pro křečky.Jestli potřebujete vědět,odkud se známe, tak neznáme..- -To ne, tto bych si nedovolil, paninko, jen jsem vás chtěl o něco poprosit. Nepůjčila byste mi stovku?- Něco mě napadlo.-Klidně dvě-prohlásila jsem-a nemusíte mi je vracet.-pokud to dobře provedete. Předala jsem mu s mírnými obavami o její osud zbrusu novou Nokiu a sledovala, jak se vrávoravým krokem blíží k salonku. Další průběh událostí jsem neviděla, ale reakce společnosti, které jsem mohla zaslechnout, neodpovídaly radostnému vítání dalšího spolužáka. Za chvíli vyběhl Jindra Mareš, kterého dobře znám ze školy a sháněl číšníka, aby toho ožalého pobudu okamžitě vyhodil Mezi lítačkami jsem ho na okamžik zahlédla, jak leží rozplácnutý na stole naproti Kryse, která se štítivě odtahuje, ještě jsem zahlédla převrženou skleničku. Doufám, jenom, že aperitiv nenateče do mobilu a nezničí ho. Můj pobuda se zatím odpotácel ven , ještě dřív, než mohl být vyveden, jakmile prošel lítačkami, jeho krok se stal jistější.Přistoupil těsně ke mně a strčil mi do ruky krysí mobil.-Ty dvě sta-zafuněl mi do obličeje. Ráda jsem mu je dala a nechala ho svému osudu /který mu připravil pro následující chvíle pouze to, , že byl o ony dvě stovky skásnut obsluhou a vykázán ven do tmavé noci/ Rozhodla jsem se odměnit za dobrou práci ještě jedním Sunny Days. Podívejme se, kdo to sem kráčí. Krysa se rozhodla použít toalety v suterénu. Vedou tam poměrně příkré schody. Má červené lodičky na vysokém podpatku a červenou kabelku. Buď má své dny, nebo má obavu, že bez kabelky by její outfit po cestě na WC nebyl dokonalý. Nebo si chce jenom přepudrovat svůj krysí ksichtík.Zahlédla mě . -Dej si pozor, osamělé ženy prý snadno propadají alkoholismu-poznamenala starostlivě. Krysy mi udělují lekce o zdravém životním stylu. Úžasné. Tvářím se melancholicky, abych dostála své roli, ale uvnitř je mi veselo. Zvlášť když můžu pozorovat, jak se Kryse po cestě do suterénu zvrtne jeden podpatek a málem se zřítí do hlubin. Získat Michalův mobil bylo trochu obtížnější, ale jak se nakonec ukázalo, nikoliv nemožné. I když to obnášelo předstírání fiktivního problému spadajícího do působnosti odboru,kde Michal pracoval-ten úžasný člověk mařil svůj šarm řešením otázek poplatků za komunální odpad!- posléze jeho náhlé opuštění kanceláře za účelem nečekané návštěvy na vrátnici /zařídila po menším přemlouvání Linda/ a převzetí mého případu kolegyní od vedlejšího stolu. Když mi bylo vysvětleno, že nedoplatek za uplynulé období byl vypočítán správně a s mnoha omluvami jsem oppouštěla kancelář, hřála mě v kapse další Nokia a na Michalově stolese s nevinným výrazem, dá -li se to o mobilu říct, povalovalo její dvojče. O půl hodiny později jsem seděla v křesle a zírala na dvě stejné Nokie před sebou. Stály jste mě půlku platu, tak ukažte co umíte. Pomalu beru Michalův mobil a píšu: Lásko má, nevěřil bych že na kancelářském stole se dají zažít takové věci! Nedvedeš si představit, jak se zítra těším do práce!!! SMS omylem odeslaná na špatné číslo-jak banální zápletka! Uchichtávám se pro sebe a odesílám zprávu na nový Krysí mobil. Doufám, že se mi podaří nadělat dostatečnou paseku v jejich vztazích dřív, než oba přijdou na to ,že mají sice stejnou značku telefonu , ale číslo se jim záhadně změnilo. Původní Michalův mobil leží přede mnou. Nová zpráva na sebe nenechá dlouho čekat.Myslym, miláčku,že bychom si měli promluvit. To jo, Editko promluvíme si.,usmívám se a odepisuji: Nezlob se, ale ne. Myslím že není o čem. Rozhodl jsem se, že se odstěhuju. Nechám v tom krysičku chvilku podusit a píšu z Editina mobilu Michalovi: Miláčku už dlouho se ti to chystám říct. My dva už spolu nemáme nic společného. Nemám odvahu ti to říct do očí, ale chtěla bych začít nový život někým jiným. Začínám se v tom trochu ztrácet. Linda věří jedině tarotu. -Vidím solidního muže středních let, který k tobě zaplane láskou, musíš jenom odstranit překážku , která stojí mezi vámi.- -Jasně, Editku odstraním snadno, už se na tom pracuje.-protáhnu se a nahlédnu do rozložených karet .Co znamená ten barák? Ten jako vyvdám? Michal má jenom byt... -To je Zřícená věž-znamená zmaření všech plánů-ale pozor-následuje nový začátek! -Nedělej mi v hlavě ještě větší zmatek než mám a radši něco nalej! ?Shrnu karty na jednu hromádku. -Nechceš vyložit ještě na ten nový začátek? -láká mě Linda- -Ne díky, radši budu plynule pokračovat ve stávajících intrikách- nový začátek bude až s Michalem-doufám že už brzy.- Zřícení věže na sebe nenechalo čekat dlouho. V pátek odpoledne jsem potkala na náměstí Editku zavěšenou do Michala, byli ve skvělém rozpoložení a něco si povídali. Když mě zahlédli, už z dálky na mě mávali a nadšeně mi líčili, jako bych byla nějaký rodinný přítel nebo co, jak měli manželskou krizi kvůli nějakému nedorozumění s mobily, ale pak se sladce usmířili a je to lepší než předtím, v sobotu letí do Paříže slavit výročí sňatku. Že jste neřekli dřív, měla jsem dva zbytečné poukazy-chtělo se mi říct. Ale neřekla jsem nic. Měla jsem poněkd stažené hrdlo. Aspoň jsem to zkusila. Dvě letenky do Paříže leží v maminčině kuchyni na stole, jak se říká, jako němé vykřičníky. Ve filmu pro pamětníky by s máti možná utírala oči cípem zástěry, ale tričko z tržnice takovým patetickým gestům zrovna nenahrává. -Nikam neletíme.Jestli chceš vědět proč, zeptej se svého otce,- Mlčím, a nechám matku lamentovat. Ze zkušenosti vím, že je to nejlepší způsob, jak se konečně něco dovědět Pochopila jsem, že se jedná o nějaký jednorázový otcův úlet se paní Zlámalovou, rozenou Horákovou. Mou mysl v současné době dostatečně zaměstnává její povedená dcerka. -Však v Paříži si to všechno vyjasníte ne?- -To zrovna. Já s tím starým bláznem nikam nepoletím. Nebudu se celou dobu dívat na jeho provinilý obličej . Na to už nemám nervy. Jsi hodná Adinko, že jsi nám dala ten dárek , ale vem si to a udělějte si hezký víkend třeba s Lindou-když už nemáš manžela ani přítele-opět imaginární zástěra, matka ke mně přisunula oba poukazy-jenom leť , Adinko do té Paříže, beztak co z toho života máš..-Nechápu dost dobře matčinu potřebu chovat se a mluvit jako prvorepubliková matinka. Kvůli její zálibě ve filmech pro pamětníky slyším také na jméno Adina. Nicméně mám zase v ruce ty dva zatracené poukazy-s jedním rozdílem-začínám maličko, docela nepatrně sladce tušit, s kým bych mohla příští týden stát pod Eiffelovkou.. Nechci to ale zakřiknout. Když něco doopravdy chcete, všechny síly vesmíru se spojí, aby vám pomohly - Jsem pevně rozhodnutá. Přísahám , že použiju jakýchkoliv prostředků na nebi i na zemi, nebo třeba v pekle abych Michala dostala ze Krysiných spárů.- -Ty seš tím chlapem úplně posedlá, kroutí hlavou Linda.-Copak je jediný na světě?- -Pro mě jo- odpovídám rezolutně. -Není dobré chtít něco za každou cenu, vzpomeň si, jak dopadla ta dívčina ve Svatebních košilích od Erbena-a to z toho vyvázla ještě celkem dobře. Poučení-člověk nemá nic chtít za každou cenu, aneb, člověče nešťastný, dostane se t toho, čeho žádáš.- -Nepleť sem Erbena a vytáhni radši něco z té tvé ezoteriky-něco co funguje, samozřejmě- -No tak samozřejmě , jsou tu různé nápoje lásky a tak, ale to bych asi nedala. Přece jenom ty ingedience by se těžko sháněly. Ale četla jsem, že mladé cikánky na Slovensku, když chtěly získat chlapa, tak si ustřihly pramínek vlasů a daly mu ho tajně do kapsy-a už se ho nezbavily-říkali tomu, že mu porobily -Kdyby to bylo tak jednoduché- povzdychnu si. Síly vesmíru, tak rychle to ani být nemuselo! -Nechal tady bundu-zamručí šéf hned další ráno a kývne k věšáku . Prosila jsem ale o pomoc na tolika frontách, že teď ani nevím, kam mám vlastně směrovat své díky.Popadnu hnědou koženou bundu, která tam visí jako Michalova relikvie z jeho poslední návštěvy..zasunu ho co nejhlouběji do vnitřní kapsy pramen vlasů, který jsem předtím upižlala kancelářskými nůžkami a přitisknu bundu k sobě. -Já mu ji zanesu- -Šéf se otočí. -Co blbneš, ta druhá. Tahle je moje.Vyrve inkriminovanou bundu s mé náruče a navlékne siji. Teď teprve si všimnu, že není z kůže, ale z podřadné koženky-takovou by si Michal na sebe nidy nevzal. -Jdu na poštu-oznámí lakonicky a práskne za sebou dveřmi. Být to v televizním sitcomu, ozve se teď huronský smích . Ale ve skutečnosti jsem tu zůstala stát zcela konsternovaná bez smíchu a bez publika. Horečně vyťukávám Lindino číslo. -Cože, jestli to jde zrušit? Já nevím, zo by snad věděly ty cikánky na Slovensku. Ty sis to nakonec s Michalem rozmyslela? Dalas to do kapsy někomu jinýmu? Já se z tebe picnu-... Linda přemýšlí .až se mi kouří z mobilu a nakonec si vzpomene, že zná jednu paní, coprovozuje jako volnou živnost čarodějnictví a jiné služby. Třeba by věděla , co s tím. Velkou šanci tomu nedávám. Cestou z práce domů si Daniel koupil jako obvykle pet láhev své oblíbené značky -Tramín. Už několik let tajně doufal, že se pravidelným odpoledním popíjením dopracuje k demenci, což mu umožni strávit zbytek života ve stavu, který se v jeho představách rovnal nirváně. Viděl sám sebe jak sedí v ústavní zahradě, kolena přikrytá károvanou dekou, nepřítomně se usmívající. Bez nutnosti řešit přítomnost, minulost, nebo snad nedejbože budoucnost. Pobyt v ústavu se dá srovnat s doživotním trávením penze na Floridě-s bonusem -nikdo nikoho nenutí sekat trávník, účastnit se zahradní párty nebo vysedávat s manželkou před bungalovem v proutěných křesílkách, uvažoval, zatímco se s láhví ve sportovním batůžku blížil k domovské čtvrti. Když proud myšlenkových asociací dospěl k představě ?manželka? sevřely se Danielovi čelistní svaly a podvědomě zrychlil krok. Podíval se na masivní hodinky, které dostal od manželky k ?nedožitým padesátinám?. Pokud se bude dařit, dožije se jich příštím rokem. Manželka dokázala být někdy nečekaně vtipná. Kdopak by v dnešní době cestoval s tradičním lepenkovým kufrem? Možná tak kočovná divadelní společnost. Na tohle nepraktické zavazadlo postupně rezignovaly děti odjíždějící na tábory, jejich rodiče odlétající současně na dovolenou do Bulharska, a nakonec i senioři odjíždějící do lázní. V Danielovi vyvolával kufr-hnědý, lepenkový, bez koleček samozřejmě- romanticko-nostalgické představy. Sbalit si kufr a odjet -kamkoliv- využít každý kousek jeho vnitřního prostoru, úplně nahoru naskládat ještě jednu vrstvu, kterou zavazadlo zdánlivě nikdy nemůže pojmout, poté si sednout na víko a násilím donutit kovové uzávěry, aby do sebe zapadly. Samozřejmě zajistit koženým řemenem proti otevření. Popadnout kufr za tvrdé držadlo a se snahou vybalancovat jeho tíhu se vydat vstříc novým dobrodružstvím. Přesně takový kufr měla ta holka. Daniel ji viděl jenom zezadu, záplava zrzavých vlasů, zelené vytahané tričko a velký hnědý kufr, zřejmě dost těžký, protože zhruba po padesáti metrech ho vždycky postavila na chodník, narovnala se a protřepávala si předloktí. Napadla ho další přednost tradičních zavazadel - vnukají mužům gentlemanské myšlenky. Pomáhat cizí dívce s batohem by ho asi nenapadlo, ale zde se přímo vtírala představa, že dívku doběhne a nabídne jí svou pomoc. Vydal se rychlým krokem za ní s trochu divným pocitem. Podobně by se asi choval někdo, u koho nabídka pomoci by byla pouze záminkou k obtěžování studentek. Holka odbočil na cestu podél řeky a vydala se směrem k nádraží. Daniel rychle zkracoval vzdálenost mezi nimi. Jakmile dojde na nádraží, bude nabídka pomoci irelevantní. Jedině že by jí snad pomohl naložit kufr do vagonu. Pociťoval nezvyklé vzrušení,že by to byla konečně ta druhá míza? Přemítal během rychlé chůze, Tramín v batohu mu šplouchal. Nádražní budova se přiblížila na dohled. Čekal, že dívka dotáhne svůj kufr dovnitř a půjde si koupit lístek. Dívka budovu minula a zamířila přímo na nástupiště. Daniel doklusal k budově a viděl, že dívka nečeká se svým kufrem na peróně jako řádný cestující, ale slezla dolů a pokračovala dál po kolejích, jako by se nechumelilo. Daniel chvilku uvažoval jestli se má pustit za ní - nádraží bylo zcela opuštěné a nikde nebyl k vidění železničář, který by mu v tom nevybíravými slovy zabránil. U semaforu si holka udělala zastávku, odložila kufr vedle sebe na koleje a chvilku nehybně stála. Do dálky jí svítily zrzavé vlasy, vlastně nic jiného z ní Daniel ještě neviděl. Vytáhl foťák a udělal pár snímků. Když to upraví ve Photoshopu, můžou z toho být zajímavé obrázky. Ze zatáčky se vyřítil vlak. Daniel reflexně zavřel oči. Když je zase otevřel nespatřil kupodivu krev ani poházené lidské údy. Po dívce, neřkuli kufru, nebylo ani památky. Doma si přetáhl snímky do počítače a chvíli je zamyšleně pozoroval. Až teď si všiml , že dívka má něčím obvázaný pravý kotník. Na to, že má něco s nohou, kráčela docela zčerstva, uvažoval. Skoro jako by spěchala na vlak... Zkusmo převedl snímek do sépiových odstínů. To ho zcela neuspokojilo,po chvíli experimentování se mu podařilo dát fotce jakýsi historický nádech. Vyzkouší ještě další věci. Se zalíbením pozoroval obrázek, který teď připomínal nejspíš ze všeho nějaký starý dřevoryt. Klapnutí vchodových dveří mu způsobilo jako vždy křeč čelistních svalů. Schoval nedopitou láhev rychle pod stůl a vypnul monitor. Alkohol už začal slastně působit, takže se přemístil na postel do vedlejší místnosti, zavřel oči a snažil se znepřítomnit, Sledoval barvy, které mu tančily na spodní straně víček, postupně se seskupovaly v zajímavé obrazce. V okamžiku, kdy se mu je téměř povedlo dešifrovat, přistála mu v oblasti temene nedopitá pet láhev, provázená akusticky rušivým signálem zvenčí: -TAK SE TEDA SEBER A ODSTÉHUJ SE K NÍ!!!- Tuto výzvu neslyšel poprvé, takže faktická část sdělení ho nijak nevyrušila z opilecké polonirvány, pouze poněkud vystupňovala jeho touhu přetáhnout si peřinu přes hlavu a pokračovat v přerušené projekci nízkorozpočtového filmu ve vlastní hlavě. Manželka oproti tomu sjížděla už několik let nekonečný seriál, ve kterém on sám vystupoval výhradně jako nenapravitelný proutník, dopouštějící se několikrát denně nevěry ve zcela nepravděpodobných situacích, nehledě na velmi málo pravděpodobné partnerky - poslední zápletkou byla Danielova rafinovaná účast na schůzi Svazu zahrádkářů, na které byla většinou členské základny zvolena jako předsedkyně územní oblasti asi čtyřicetiletá blondýna s růžovým melírem. Následovalo důkazní řízení, kde se zjišťovalo, pro koho vlastně hlasoval a proč,a pravidelná večerní kontrola jejich zahradní chatky, zda se tam snad nekonají nějaké nepravosti. Tentokrát ovšem měla v ruce konečně jasný důkaz z nezaheslovaného počítače. Zrzavá holka s kufrem je sice fotografovaná z dálky asi 50m, zezadu, ovšem v neprospěch obžalovaného hovoří to, že před samotným aktem fotografování muselo dojít ke kontaktáži fotografovaného objektu, a když hovoříme o aktech, kdoví co následovalo poté.Proti takovémuto sendvičovému obvinění bylo těžké najít nějaký protiargument. Daniel se o to ani nepokoušel. Věděl ze zkušenosti, že když obvinění nebude příliš usilovně vyvracet, obžalobě brzy dojde munice a nastane aspoň částečný smír, který mu umožní strávit zbytek večera v relativním klidu. Rezignovaně skončil pro tento večer v mikrotenové sedačce v obýváku, kde měl možnost pozorovat žehlící manželku a zároveň spřádat plány, jak se dostat zpět do vedlejšího pokoje k počítači a nedopité petce. Po hodině a půl vstal z křesla, vzal kbelík s odpadky, a s touto viditelnou a nepochybnou indicií zcela počestných důvodů večerního odchoduz domu prošel dozorovaným územím bez jakýchkoliv kontrolních dotazů. Lehce zaklapnul dveře. Cestou po schodech pohupoval plným kbelíkem a uvažoval o manželčině nedůslednosti, která ho trochu dráždila. Například ve třetím patře bydlí v podnájmu tři svěží studentky, ze dveří se linula nějaká indická vůně a meditativní hudba. Budou to otevřené duše a kdyby zazvonil, určitě by mu umožnily nějaký nečekaný duchovní zážitek. U kontejneru se ostatně může dát do řeči s nějakou osamělou paní - která jiná by sama vynášela odpadky? Kdyby v manželčině patologické žárlivosti byla aspoň nějaká logika a systém, život s ní by byl mnohem snažší. Za těchto úvah došel až ke kontejnerům. Žádná osamělá frustrovaná žena, jen nerudný akvarista z přízemí, který vyhodil nějaké dva páchnoucí pytle a se zamručením odešel. Daniel si chtěl chvíli svobody trochu užít. Nejprve si pečlivě vybral jeden se čtyř kontejnerů, do kterého vysype kbelík. Pak si zapálil Marlborku a chvíli pozoroval jejich dům zvenčí. Ve většině oken se svítilo. Tam kde,neměli stažené žaluzie, bylo vidět postavy, pohybující se jako v akváriu. Studentky měly v okně indiánský lapač snů. Zaměřil se na okna jejich bytu. Nebylo nic vidět. Svým vnitřním zrakem si vybavil manželku žehlící a sledující zprávy, svoje uprázdněné místo na sedačce, kam se zanedlouho vrátí. Postavil kbelík na chodník a rozhlédl se po ulici. Byla prázdná, vpovzdálí nějaká paní venčila dva chrty. Daniel strčil Marlbora do kapsy tepláků, zašlápl vajgl a pomalu se vydal směrem k náměstí. Soumrak už pokročil ,většina obchodů měla stažené žaluzie. Daniel chodil po náměstí a prohlížel si je, jako by ho viděl poprvé v životě. K Danielově lítosti foťák zůstal doma v batohu. Úloze zvídavého turisty nenahrávaly  ani modré bavlněné tepláky s gumičkou dole-po lepenkovém kufru to byla další Danielova olíbená retro rekvizita. Připomínaly mu mládí, a kromě toho si v nich připadal tak nějak příjemě ústavně - jako by se tímto oděvem aspoň trochu blížil ke své vysněné nesvéprávnosti. Ve středu náměstí stála barokní kašna s několika maniodepresivně vyhlížejícími chrliči. Naklonil se přes okraj kašny. Bylo v ní vody přibližně po kolena, na dně se leskly mince, jejichž nominální hodnota se nedal rozeznat. Daniel sáhl do kapsy, aby nějakou přihodil, ale nahmátl jenom krabičku cigaret. Člověk by měl mít s sebou vždycky nějakou hotovost, pomyslel si Daniel a rozhodl se to napravit. Naklonil se znova přes kamenný okraj a odhadoval hloubku studny. Pak přehodil nohu přes okraj, posadil se na něj obkročmo, po chvilce váhání přehodil i druhou nohu, chvilu se držel oběma rukama za okraj a pak se pustil. Voda byla nečekaně teplá, ale nebylo jí tolik aby zcela ztlumila náraz. Chvilku měl pocit, že mu něco křuplo v kotníku, ale pak se začal věnovat sbírání mincí. Mirně zarezlé rakouské šilinky a české padesátníky nejdříve nechával stranou, ale pak si jich sentimentálně několik vsunul do levé kapsy. Pravá kapsa byla brzy vyboulená směsí, která vesměs obsahovala pětikoruy, dvacetikoruny a občas nějaké to euro. Vzhledem k tomu, že kapsa byla kromě mincí obtížena i nasáklou vodou, dosahovala mu téměř ke koleni a když se Daniel zvedl z podřepu, měl trochu obavy, zda vytahaná guma v pase udrží tepláky na svém místě. Udržela, aspoň do té doby, než se mu podařilo vyškrábat se ven, a než paní se dvěma chrty, která spatřila v soumraku muže vynořícího se z kašny, s kalhotami spuštěnými až ke kolenům, z něhož odkapávala voda, přivolala hlídku městské policie. Na služebně Daniel zarytě mlčel. Hlavně proto, že se mu absolutně nechtělo vysvětlovat, co ho vedlo k tomu, vyskytovat se ve večerních hodinách na náměstí částečně obnažený a bez dokladů. Další důvod byl ten, že tak úplně nechtěl, aby dnešní celkem zajímavý večer skončil tím, že ho odvedou domů manželce. Zkoušel se proto tvářit nepříčetně a dezorientovaně, nebo aspoň tak, jak si myslel, že by měl takový člověk vypadat. Příslušníci nad ním bezradně krčili rameny, dali mu deku přes provlhlé tričko a uvařili mu čaj. Vyfotili si ho, pak jednoho z nich konečně napadlo zavolat do psychiatrické léčebny. Doufal , že sanitka přijede s houkačkou a majákem a nebudou chybět dva statní zřízenci a svěrací kazajka. Realita byla zoufale nedramatická, sanitka přijela bez jakýchkoliv zvukových či akustických efektů, z ní vystoupil jediný chlapík ve frajerské červené bundičce, jemně ho uchopil za paži a posadil na zadní sedadlo sanitky. Noc je ještě mladá, přemítal Daniel a prozatím se situace nevyvíjí tak špatně. Řidič sanitky si posunul brýle a zapnul rádio. Tklivá píseň od Simona a Garfunkla ho zřejmě sentimentálně naladila. Hleděl na cestu před sebou a pobrukoval si něco o mostech přes rozbouřenou řeku. Daniel by na to nesázel, ale zdálo se mu, že se řidiči i něco zalesklo v oku. Potlačil nutkání vyzvat ho, aby se svěřil s eventuálními citovými strastmi a raději se díval z okénka. Psychiatrická léčebna byla umístěna v zámečku za městem, které právě opustili. Blížili se k nádražní budově, kde včera, v jiném životě, viděl tu holku. Kolem profrčel vlak s osvětlenými okny. Přestavil si obývací pokoj, prázdnou sedačku a žehlící manželku, která jistě už přešla z relativního klidu do nervozního vyhlížení z okna, poté obíhání domu, zvonění na sousedy a telefonování všem známým a příbuzným. Už se možná obrátila i na policii, která jí sdělila, že... Řidič zesílil rádio na maximum.Daniel otevřel opatrně nezajištěné dveře vozu, a když sanitka zpomalila v zatáčce, vyskočil ven a skutálel se parakotoulem do travnatého příkopu. Daniel věřil na indicie. Jestliže během posledních pár dní zaujala jeho pozornost nějaká zrzavá ženská, nebylo to nikdy zcela bez významu.Předevčírem krizová manažerka s ohnivými vlasy a malým černým kufříkem v jejich firmě, díky níž se jeho pozice, na které setrvával dvacet let, začala kymácet jako začátečník na windsurfingu. Následovalo včerejší extempore s fotkou, a není divu, že obrázek, který spatřil, když se dokutálel ze svahu ho přiměl k jisté ostražitosti. Nebyl si scela jistý, že je to stejná zrzavá slečna jako ta ze včerejška. Seděla k němu zády a osvětloval ji pouze chatrný ohníček z několika polen přeložených přes sebe - na pionýrském táboře se tomu říkalo strážní oheň. Kufr měla ovšem položený opodál. Jakékoliv závan tepla by se hodil, vzhledem k provlhlému šatstvu a pozdní noční hodině. Daniel se toužebně zadíval i na kostkovanou deku, kterou měla neznámá složenou pod sebou. V mysli se mu vybavila představa čistého a suchého ústavního prádla. Udělal reflexně několik kro
Poslední úprava stránky: 2010-04-23 08:26:10